Beyra Krumlovské podzámčí se nám narodila 15.5.2008. Jsem hovawart což znamená v němčině "hlídač dvora". Z vrhu jsem byla jediná plavá, takže jsem nemusela nosit barevnou mašličku jako mí sourozenci, kteří jsou, stejně jako rodiče, černí s pálením. Moji noví páníčkové měli jasno ještě než mě uviděli, ti velcí chtěli fenečku a moje malá panička chtěla světlou - no a úvahu jsem tedy přicházela pouze já.
Matka Asta Plavské Stráně
Otec Givas (alias Hugo) z Budské samoty
Mojí nový páníčkové si mne odvezli domů začátkem července, byla jsem smutná a rozlítostněná.
Sice mě nepustili z náruče ale co to bylo platné máma a sourozenci se nedá ničím nahradit.
Mám ještě dalších 7 sourozenců 3 bráchy (Battrey, Berenas a Bilwens) a 4 sestry (Baila, Barscha, Belvien a Brianny).
Sice mě nepustili z náruče ale co to bylo platné máma a sourozenci se nedá ničím nahradit.
Mám ještě dalších 7 sourozenců 3 bráchy (Battrey, Berenas a Bilwens) a 4 sestry (Baila, Barscha, Belvien a Brianny).
Ani jsem nechtěla vidět nový domov se zahradou a moje jediné hrdinství bylo zvládnutí přejití prahu do domu. Páníček musel první noc spát se mnou na chodbě.
Ale páníčkové se snažili: vůdce naší smečky je páníček Vláďa, hlavní kuchyňka panička Lenka, a pak štěně Markétka s tou je největší psina, protože mě pořád neokřikuje nesmíš a fuj.
Netrvalo dlouho a poznala jsem, že patřím sem a bezpečnost této smečky je v mých tlapkách, u misky nejsem žádný šťoura, takže rostu jako z vody. Jen ještě nemám ráda jízdu autem, bojím se aby mě přece jen zase někam neodvezli.
Ani dlouhé vycházky nemám ráda, ale když jde smečka musím taky.
A víte co bylo úplně nej nej, smečka mě vzala na návštěvu k mámě a k Briany, hned jak otevřeli auto, hned jsem věděla kde jsem, Asta mě celou očichala jestli jsem vpořádku a nic mi nechybí, a zbytek návštěvy jsem prolítala s Briany - no úplně do bezvědomí. Při loučení už jsem ale věděla, že musím hlídat mou novou smečku. Ale určitě se zase brzy uvidíme.
Rostu jako z vody a kromě hraní mi začali povinnosti, chodím na cvičák. Zatím jen do psí školky ale je to žůžo protože takových prcků jako jsem já je tam asi milion:
Po čtyřech hodinách mě přeřadili mezi skušenější psy, tak to už jsem asi velká holka.
Do naší smečky ještě patří dvě morčata, s těmi bych si určitě vyhrála ale páníčkové jsou jiného názoru a jen mi je ukázali, moc se mi líbili, štěkala jsem jak o život, což se asi nelíbilo morčatům.
Pa pak jsou tu ještě tři koně, těch se zatím ještě trochu bojím, jsou moc velcí a taky ta bílá páska, co je natažená kolem nich, chtěla jsem si jí očichat, ale páni to byla pecka, jen se mi zajiskřilo před očima, utíkala jsem od ní co mi síly stačili a vůbec jsem neslyšela jak na mě páníčkově volají - no hrůza.
Ten černý je Johan - páníčkův, Blonďák (má mé sympatie) je Argo - paničin a zbývá benjamínek Berry.
Tak jsem se probudila a venku bylo všude něco bílého, mokrého a studeného - prý sníh. Šli jsme s paničkou na vycházku, byla jsem z toho celá paf, studilo to a za chvíli jsem to měla nalepené na tlapkách, panička se smála a hodila na mě celou lavinu toho nadělení, podívala jsem se na ní, že to snad nemyslí vážně, tak se mi omluvila a sníh ze mě zase oprášila. Po chvíli se mi ten jejich sníh ale zalíbil, dal se do toho krásně zabořit čumák, a pak ještě se mnou Markétka blbla na zahradě - to se mi líbilo. Nakonec jsem byla ráda, protože už mám pořádný kožich a je mi vedro, tohle mě alespoň příjemně ochladí.
Já nevím kdo z nás dvou se bojí víc, ta fotka mě stála hodně přemáhání abych nevzala do zaječích.
Tak už je mi 8 měsíců vážím 35 kg, a nevypadám já spokojeně? Na cvičáku mi to jde, ale čím jsme starší tím častěji dochází k roztržkám. Panička se obává, že až půjdu do puberty, že to se mnou bude taky síla. Zatím si svoji sílu zkouším na zahradě na stromkách, páníček vždy vypadá tak nějak divně nespokojeně a vždy dostanu šílenej vix.
Tak a mám utrum kolem těch dobrech stromků dali drát, který píchá, tak alespoň tahám pižďuchy po zahradě. Zahrada je fajn, je velká a krásně je z ní vidět na silnici, takže mám mraky příležitostí hlásit každého kdo kolem nás přejde.
Je mi 8 měsíců vážím 35 kg a na cvičáku se pořád učíme nové věci - nejlíp mi vše jde, když má panička plné kapsy pamlsků, to potom sedám, vstávám, lehám jak na pérkách. Perfektně zvládám odložení a miluju, když mě někdo chválí. Taky už si při psích hrách nenechám jen tak něco líbit, musí to být ale jeden na jednoho, ne že se na mě vrhnou tři psi, to potom raději pádím k paničce a ta mi pomůže. Třeba tam mám kamaráda dobrmana a ten už si na mě taky nepřijde - vycením zuby, zamračím se a skoro všechno mu vrátím, panička se mi směje, protože se u toho tvářím strašně srandovně. Ale ještě jsem malá, nikdy si nepamatuji cestu autem zpět domů - celou jí prospím a pak doma celé odpoledne.
Je mi devět měsíců, chodím na dlouhé procházky po okolí, naštěstí bydlíme u lesa, takže můžu vesela běhat bez vodítka. Panička si se mnou troufá stále hlouběji do lesa, nevím, kde bere tu jistotu, že jí ochráním??? Ještě pořád u ní hledám záchranu já, když se na mě, na cvičáku, sápou psi. Kamarád Hali (dobrman) se tedy se mnou moc nemazlí, naposledy, na cvičáku jsem po jeho hrátkách už nemohla únavou ani sedět a každou chvíli jsem vypadala, že sebou plácnu to sněhu. Do auta jsem hupsla utahaná jako pes, a pak už jsem jen spala a spala. No pak jsem doma asi udělala něco z čeho měl páníček vrtuli a panička trochu víc práce. To mají z toho, že mě odpoledne nechali zavřenou doma, no a mě se strašně chtělo, no to... Tak jsem si zaběhla do suterénu na koberec. Panička to potom asi hodinu čistila, ale nedostala jsem, asi to bylo z toho bezva psího salámu, ale nevím, jestli ho příště zase dostanu.
Tak to nechápu, celý dopoledne musím vždy být na zahradě, pak jsme s rodinou doma no a potom mě vždycky vyšoupnou do zimy do boudy a sami si jdou do teplých pelíšků. Ale už jsem na ně párkrát vyzrála. Prostě prodrat se hlava nehlava zpět do domu, způsobně si lehnout do košíku a udělat smutný kukuč. To zabere stroprocentně. Panička mi sice dává do boudy deky a polštáře, ale pelíšek doma je něco jiného. To se doma raději uvařím, než bych šla ven do toho psího počasí. Ale s dekama a polštářema je dopoledne sranda, rovnoměrně je rozložím po zahradě a páníčkové potom běhají a uklízejí je :-))
A musím si postěžovat: málo mě krmí, ráno miska - večer miska - no řekněte co to je na takového pořádného psa jako jsem já. Včera jsem vymámila ještě nášup, sice u toho bylo spousta řečí, ale stálo to za to. Jako dezert jsem vytáhla z krabice suchý chleba pro Berryho - no však se taky nezblázní.
Miluji vítání, když mě nechají celé dopoledne samotnou, tak se přece musím pořádně přivítat. Panička na mě ale pořád huláká nesmíš, nesmíš, ale to se dá přeslechnout. Pořádně se přivítat to je přece moje povinost, a že už těma packama někam dosáhnu, třeba až paničce do obličeje, vydala ze sebe podobné zaskučení jaké umím já a chytla se za tvář, teď tam má pěkný šrám. Kdyby měla hustou srst, tak se jí to nestane, ale nezlobila se, naopak, šli jsme na procházku a všude byly bezva hluboké závěje, jen ten sním mi namrzá mezi tlapkami a pak se mi běhá špatně, pořád si to musím vykousávat a po návratu domů, konečně hurá do tepla domova, tam ze mě sníh roztaje a panička má ze mě zase radost.
O víkendu jsme jeli na výlet jezdím autem už bez sebemenších problémů, když nepočítám moji velikost a tím pádem se nevejdu k páníčkům na sedadla, ale musím jezdit jako batoh vzdadu v kufru. Ani už neblinkám, navím mi tam dali kobereček, abych po autě nelítala jak nudle v bandě.
Páníček rozhodl, že poběžím vedle našich koní - máčo. Teda alespoň chvíli bylo, pak se rozeběhli trochu rychleji a frnk, frnk byli v trapu. No jsem já nějaký dostihový chrt, nejsem, jsem hlídač. Nebylo to ale daleko a zpět už šli vcelku, tak abych je stíhala. Panička na mě pořád něco pokřikovala abych se snad nepřipletla koníkm pod nohy, ale to snad vidí každý, když se na něj valí takový kolos, že tam nebudu stát jak špatně vyřezanej svatej, ale budu se držet v bezpečné vzdálenosti.
Dostala jsem tááákovouhle kost, raději jsem si jí odnesla ven, jeden nikdy neví ... Byla to bašta a vůbec se s ní nedalo rozloučit, za dvě hodiny jsem její velikost zredukovala na třetinu. Ale bylo to dilema s kostí nemůžu do bytu a nechávat zase takovou dobrotu venku do nejde. Tak jsem pořád musela chodit sem a tam, než panička pochopila, že je naprosto nemyslitelné abych já byla doma a kost venku. Ona to nemohla dlouho pochopit otevřela mi dveře domů a divila se, že stojím před nimi a nejdu dovnitř, až konečně uviděla kostičku a dostala jsem pro tentokrát povolení si jí vzít dovnitř. Ono mi toho tento víkend prošlo víc, měli jsme kuře, tedy páníčkové měli, mě dávali jen křupky. No a pak jsem viděla, že na pekáči už je opravdu jen ubohá kostřička, a tu přece oni nejedí, tak jsem jí dorazila, no a panička mě s tím vyrazila z bytu. No a dneska ráno jsem měla jen suché granule bléé.
Tak mám bolavé packy, po dvou dnech kulhání jsem byla odvezena k doktorovi. Tam nás ujistili, že jsem příliš rychle rostla a teď mám zánět okostnice, tak jsem dostala prášky - ty mi teď panička balí do sýra a to je dobrota. Pan doktor mě prohlédl a řekl, že mě nebolí jen jedna noha jak si páníčkové mysleli, ale obě přední a zadní taky trochu. Prý se to do konce růstu může ještě jednou objevit. Musím hodně odpočívat, ale to mě neba, páníčkové teď se mnou nechodí na dlouhé vycházky a ani na cvičák nemůžu, takže nuda, zbyly mi jen hračky doma. Markétka je teď taky nemocná, tak v tom alespoň nejsem sama.
A pořád padá do bílé nadělení, dokonce i ve velkém nám doma přímo ze střechy, takže jsem teď byla v noci doma, prý aby to na mě nesletělo. Páníček na to děsně nadává, protože si to neumí užívat jako já, lítám tím nadělením jako řízená střela. Na zahradě nám ze sněhu vyrostly obrovské hradby, a přes ty se skáče jedna báseň. Markétka si v nich vyhrabala bunkr, a jak tak si hrabala, tak jsem na ní jen tak trošinku hupsla - a skončila celá v závěji. Alespoň mám nějakou zábavu, do lesa se chodit nedá, protože je všude spousta mokrého, hlubokého sněhu a cvičák už ani nevím jak vypadá, ale pacičky už mě nebolí, tak už se co nevidět dočkám.
7.3.2009_Klubová_výstava_v_Český_Budějovicích
Fotky ze sobotní klubové výstavy v ČB: http://fotoalba.centrum.cz/photos.php?aid=1852633&row=w%3Dal%26uid%3D9984792%26sort%3D1%26onpage%3D12%26page%3D1
To jsou věci? Celý večer mě pořád česali a pucovali, ani ven na noc mě neposlali. Ráno jsem dostala obojek, tak to byla tutovka, že někam jedu, rychle jsem hupla do auta, kdyby si to rozmysleli. Když jsme konečně zastavili čekalo mě ohromné překvapení potkala jsem se se ségrou Brianny, v tu ránu jsme obě zapomněli na slušné vychování a nebýt na vodítkách, tak to by všichni viděli tóčo. Tím to ale nekončilo za chvilí už jsem se mohla přivítat s Bailou a taky bráchama. No já nevěděla kam dřív. A to tam bylo moře dalších hafanů, panička to se mnou musela celé projít abych se mohla zaklimatizovat a přestala vyvádět. Pak začalo předvádění, páníčkové to tedy prožívali, my jsme si zkoušeli nenápadně hrát, ale vždycky nás okřikli - nervózy. Když na mě přišla řada, šoupli mě před nějakého pána, ten mě pochválil, že jsem dobře živená, a začal mě prohlížet, musela jsem ukázat zuby - no uznejte copak se to sluší nechat si sahat do mordy, tak jsem začala couvat - no nepochválili mě. Pak jsem se musela proběhnout, jak jsem zvyklá ze cvičáku, to je prý ale špatně a ani výstavní postoj nebyl ideální, ale za to může panička - já neměla chybu. Nakonec jsme si odnesli V4 a všichni mě moc chválili. Táta uspěl stejně jako já V4 a čekali jsme na mamku, ta se vytáhla získala V1, CAC a šla o titul BOB, skoro ho získala. Ale pro mě bylo podstatné, že jsem se s ní mohla alespoň na chvilku očichat. Vynahradili mi to ale sourozenci, se kterými nás nechali venku proběhnout, a to nemělo chybu.
10 měsíců
Tak sníh už je pryč a zbylo bahno, má to ale svoje výhody, lebedím si doma, prý abych nebyla pořád jako čuně. Panička pořád nevím proč lítá doma s mopem. Navím, a to je horší, začala mi šmejdit po zahradě, a v hromadě v rohu zahrady našla moji tajnou skrýš, vyhrabala mou kost, no já myslela, že mě picne. Sice jí tam nechala, ale pro jistotu jsem si jí ukryla lépe. Pak jsem šla domů, Markétka ke mě čichla a řekla že strašně smrdím, panička to ohodnotila, že jsem určitě zase někde něco hrabala.
Taky mě vzali na vycházku s koňmi, to jsem se proběhla, všude se dalo brodit vodou, jen mě potom zase rozbolely tlapky, ale dostala jsem pilulku do taveňáku a bylo to dobré.
Panička mi vyřídila pozdrav od sestry Araney ze Slovenska, nevím sice co je Slovensko, ale budu se těšit jestli se někdy potkáme na některém psím potlachu. Protože já si děsně ráda hraju. Taky mi řekla, že by bylo slušné, kdybych také pozdravila. Takže .... hafity, haf a jedno pořádné psí olíznutí tobě Araneo a celé tvé rodině posílá Beyra :-))
Nešli jsme na cvičák, ale na procházku do lesa, nikde ani živáčka na hraní, až na konec jsme potkali dva hafany. Šli ale za námi a jejich páníček je ke mě nepustil, tak se jeden prostě sebral a pádil k nám, tím mě ale natolik vyděsil, že jsem vzala do zaječích. Panička na mě volala, ale co když mě chtěl sežrat? Zastavila jsem se až před naším domem. Panička, ale běhá strašně pomalu, čekala jsem takovou dobu, než dorazila. Chtěla jsem se s ní přívítat - místo toho jsem dostala na prdel, ale já za to fakt nemohla ten hafan vypadal strašně hrozivě. Panička mě popadla, a šli jsme zpět, tam jsem se musela povinně s dotyčným kamarádit, ale vůbec se mi to nelíbilo, prostě z něj šla hrůza. On si chtěl hrát ale já ne. A ne, a ne.
A vytáhli jsme na vycházku i páníčka. Nevím co to na mě zkoušeli. No nejdřív se běžela schovat panička, na mě si ale nepřišli, spolehlivě jsem páníčka ke ztracené paničce dovlekla. Pak si to prohodili, způsobně jsem čekala vedle paničky a páníček se běžela schovat - naivka, si snad myslel, že ho nenajdu. Panička dala povel vpřed, a já vyrazila, panička na druhé straně vodítka pořád něco brebtala, že jako pomaleji a že letí proklatě nízko. Pak to vzdala a raději mě odpoutala, a to už pro mě byla otázka okamžiku vyčenichat páníčka. Jednoduše - neměli šanci. V neděli jsem se šla provětrat na cvičák a za 20dkg piškotů jsem pak byla přede všemi pochválena, jak pěkně paničku sleduji. No přestanu sledovat a piškoty sežere někdo jiný. Pak jsem ještě pár prckům vysvětlila, že mám navrch, za to mě moc nepochválili, ale taky neví co by chtěli. Na malý nemůžu a velkých psů se ještě bojím.
Sníh taje a všude je takových vůní, že ani nestíhám poslouchat venku v lese co mi panička říká, myšlenky mi utíkaly do jehličí a pod stromky a ráchat se v těch minipotůčkách to je žůžo. Menší žůžo už bylo, že mě pak panička nepustila domů, že prý jsem jak prase, ale to opadá, tak o co jde.
Uf to byla změna, ale bylo v ní i jedno dost velké pozitivum, půl kila gothaje. Jela jsem se učit stopovat. Teda to co panička dělala proto, abych našla její stopu to bylo vysloveně pro psí pobavení. To je přece samozřejmé, že stopu vyčenichám levou zadní, ale když si myslí, že to zvládnu jen pokud mí jí posypou salámem, bránit se nebudu. Panička chvíli poskakovala na startu a pak mě přivedla, vrhla jsem se do práce s takovou vervou, že mě nestíhala ukazovat všechny salámky na zemi, po druhé už jsem to ale vyzobala do posledního kousíčku. No a dát na konec stopy bílý kapesník, tak to se jí taky povedlo, při druhém pokusu ho už zamaskovala. Pak mi cvičitelka ukazovala aport a plížení. Za buřtíka udělám cokoliv. Paničku v jednu chvíli pobavila otázka jestli štěkám na povel a jestli ne, tak mě mají za štěkání vždy pochválit a odměnit. Já ovšem zásadně řvu za plotem kolem půlnoci, a to mě páníčkové odmítají chválit natož odměňovat.
Bezva našla jsem svou oblíbenou hračku míček na špagátě. Panička si se mnou šla hrát, lítala jsem jako blesk a přetahovala jsem se jak to jen šlo. Panička chtěla vyzkoušet, že jí hračku musím dát, ale hned mi jí vrátila, já jsem měla takovou radost, že jsem po ní chňapla, no a v mordě mi skončnl míček i s paniččinou rukou, ohnodnotila, že tedy zuby a skus mám dost silný, trošku jsem jí zhmoždila prst, dá si na to studený a bude to dobré.
Na zahrádku nám přibyly dva nové stromky, ale vůbec se k nim nedostanu, je kolem nich takový nepříjemný pichlavý drát. Tak jsem alespoň ukradla dřevěnou tyčku, kterou páníček zapíchl ke stromkům, hrozil, že mi dá na zadek, tak jsem se raději šla schovat za paničkou. Panička mi taky vymyslela pěknou zábavu, pamatuji si na ní když jsem se přistěhovala, na šňůry se pověsí vyprané prádlo a já se ním pak parádně přetahuji a nosím ho před dům. Teď mi tam ale pověsili jen hadr a bundu, to byla houby jaká zábava, měla jsem je na to tata dole. Ale asi se to nelíbilo, protože dál už mi tam nic nepověsili.
Taky jsme šli na stopu, panička se nám schovala, ale na mě si nepřijdou, našla jsem ji tak rychle, že mi pak museli vysvětlit, že jsem běžela jinudy, než jsem měla, tudíž jsem přehlídla 1/4kg gothaje, tak jsem to běžela napravit, a pro jistotu jsem trasu prošla dvakrát, aby mi nic neuniklo. To si dám líbit, když mi teď do misky pořád dávají jen suché granule bléé.
Šli jsme do lesa na stopu, to bylo vzrůšo, nejdřív jsem bleskurychle našla paničku, pak jsem si v klidu vyzobala piškoty, které jsem v tom fofru vůbec nepostřehla. Pak se šel schovat páníček, když jsme ale čekali tak za námi něco zašustilo a z houští vyběhli srny, musela jsem zůstat na místě, takovej malinkatej kousek proběhli kolem nás, hned bych se za nimi pustila. A pak jsme vyrazili s paničkou, konečně nastala moje chvíle, šla jsem po stopě jak ohař, že to bylo po stopě srn, zjistila panička až po 200 metrech, řekla, že jsem trdlo a museli jsme se vrátit na stopu páníčka.
Nevěřila jsem vlastním očím, Argo a Johan nadrzo vlezli na mojí zahradu. Byli úplně všude a já si musela dávat pozor aby na mě nešlápli. Zkoušela jsem je vyprovokovat ke hře a tak jsem jim štěkala za zadkem, páníčkové mě ale hnali, tak jsem jim alespoň kradla chleba. V noci jsem zato spinkala doma v pelíšku. Druhý den ráno se se mnou rozloučili a vrátili se do Čížova.
Tak k nám přišli řemeslníci a začali zasklívat terasu, mě by to bylo celkem jedno, jen tam mám teď udělaný bezva průlez. Panička mi na terasu přestěhovala pelíšek a tak jsem ho zkusila tím průlezem dostat ven na zahradu, propasírovala jsem, ale jen polštářek. Tak mi pelíšek zase vrátili domů na chodbu. Se slovy, že všechno akorát zničím a že dostanu plechový hrnec a hadr na ležení, jestli si nezačnu vážit věcí. Řemeslníci ale stejně u nás zapomněli krabičky se šroubky a s nějakými čudlíky. Panička pak chodila po zahradě a všechno musela posbírat. A páníček tam zase zapomněl krabičku od svačiny, tak jsem ji alespoň důkladně vylízala. Jo něco zapomenout na zahradě se nevyplácí.
Taky jsme šli ven ve třech já, panička a Markétka, že prý budou běhat, pcha, plížily se za mnou, že jsem pořád musela čekat. Vzali jsem to i po sjezdovce na horu, no 3x bych tam byla než to ty dvě vylezly.
Miluju zahradu a všechno nové, ráno jsem na ni našla krásný nově zasazený keřík, tak jsem prubla jak moc dobře ho zasadili - moc dobře ne za chvilku bylo po zábavě. Panička mi vyhubovala a zbytky si odnesla do domu, aby prý zachránila co se dá. Páníček se jí smál, že to věděl jak to dopadne.
23.4. Hárání
Safra co to je, neustále se musím olizovat a čistit. Doma mi řekli, že už nejsem žádné šťěňátko, ale mladá psí dámá, a že se podle toho mám chovat. Když já mám teď táákovou potřebu se mazlit. Nejradši bych si vlezla na klín, kdybych se tam vešla.
Fuj to byl hrozný zážitek. Jeli jsme na víkend, naložili jsme Johana, Berryho já si vlezla do kufru. Večer jsme dorazili, páníčkové vzali koníky a museli je odvést dolů na pastvinu, já se ale bála ohradníku, tak jsem zůstala na zahradě. Nedalo mi to a šla jsem se podívat po zahradě, ale zase se mi do cesty připletl ohradník, dostala jsem takovou ránu až jsem zakňučela, rychle pryč, ale kam, páníčkové nikde, tak jsem prostě běžela. Nakonec jsem skončila v sousední vesnici zase u koní, tam se mě pokoušeli nalákat na buřta, ale nic jsem si nevzala, byla jsem hrozně vyděšená a zklamaná, že tu nejsou páníčkové. To jsem ale nevěděla, že mě hledají, kde se dá, dokonce mě nahlásili na policii. Naštěstí ti nový lidé byli moc hodní a zodpovědní a napsali lístek, že se našel zlatý retrívr, no a shodou šťasných náhod, se panička šla zeptat do obchodu, zda mě někdo neviděl a tam jí dala prodavačka ten lístek, že zrovna před chvilkou ho sem pán donesl. No já myslela, že se zblázním radostí, že si mě našli. Už jsem si myslela, že je nikdy neuvidím. Teď si je budu hlídat o moc víc a oni mě také. Pak jsme jeli hned domů do Jihlavy, kde jsem se zavrtala do svého milovaného pelíšku. Druhý den přijela Markétka a já už šťastnější být nemohla.
A máme zprávy z MVP v Českých Budějovicích:
máma Asta získala V1, CAC, CACIB, BOB, nevlastní sestra Alfirin V2 a strejda Cyrol Bukový háj - nejspíš také CAC a sestra Brianny VD. Blahopřejeme
Pořád jsem jen zavřená, v noci i celé dopoledne a to je taková otrava. Panička mi říkala, že jsem cítit na hony daleko a když to cítí ona, co potom psi v okolí.
Zkusila jsem jak chutná nová palma v zimní zahradě, zbodla jsem celý list a páníčka málem klepla pepka, zalezla jsem do kouta a ani nedutala, než se bouřka přežene.
Vlastějovice víkend s howavarty květen 2009
To jsem se protáhla, až toho na mě bylo moc, jeli jsme na víkend s howavarty do Vlastějovic. Protože jsem hárala šoupli nás dál od ostatních, ale nebylo to tak hrozné vyhrála jsem si až, až. Jen klukům jsem trochu motala hlavu, ti hledali cestičky jak si ke mě alespoň čuchnout, nejdál se dostal místní jezevčík, který, mi pak v noci kňučel před chatkou. V pátek ráno mi ukázali jak se pracuje se stopou, měla jsem tam salámky a čichání mi nedělá problém. Se žrádlem jsem na tom byla na štíru, granulí jsem se sotva dotkla, takže za celou dobu jsem měla jen salám při cvičení a dvě dávky krmení. Stejně mám shodit 2kg. Do toho jsem si mohla hrát s Bailou a Brí, máma na nás jen dohlížela. Takové množství pohybu s minimem odpočinku se ale na mě druhý den projevilo, přijel pán na obrany, ale já o to neměla vůbec zájem, ani vlastní hračka na přetahování mě nebavila. Pán mě pomazlil a dal dobrotu s tím, že nemá cenu, během hárání, se mnou cokoliv dělat, že jsem duchem prostě jinde. V sobotu jsem se ovšem probudila čilá a svěží a všechno mi šlo na 120%, stopa i cvičení bonitace i střelbu jsem vcelku zvládla, jen jsem koukala co se děje - prý to se nesmí a že mám reakci na střelbu. Taky jsem se učili označení nalezených věcí, tak to jsem pochopila okamžitě, zvláště když to bylo vylepšené salámkem. Salámek ovšem sebou přinesla i předpokládaný problém - průjem. Tak teď mám zase jen granule. S Brí jsme měli první sourozeneckou rvačku, myslela si že jí půjčím svou hračku, to se ale přepočítala a paničky nás musely od sebe odtrnout. Pak po mě vyjela tříletá fenka, tak to už jsem si také nenechala líbit.
Taky jsem se divilia že všichni psi lezou do řeky, já se šla maximálně jen napít, dál mě nedostali. Řeka není nic pro mě, takhle cachtat se pod hadicí na zahradě to je bájo. Nakonec doma je doma a po návratu jsem už jen zvládla měnit místa, na kterých jsem spala.
Spousta fotek z Vlastějovic:
a pokud to nefunguje tak:
Už jsem odpočatá, tak jsem ze zimní zahrady vytáhla pro mé větší pohodlí polštářky a deku ze sedačky - bylo to všechno hezky bílé, venku se to trošku ušmudlalo, páníček už jen lapal po dechu a snažil se ze mě vymámit odpověď na otázku "Co to je". No já se snad kvůli němu naučím mluvit. Pak ještě chvilku sténal nad tulipány, byly moc dobré, ale už tam není ani jeden, musím počkat na příští rok.
15.5.2009
Moje první narozeniny. Když jsem se probudila panička mě olízla tak jak to ani já neumím. Na dortík a dárek jsem ale musela čekat až se páníčkové vrátí z práce. Dortík jsem málem měla bez svíčky, páníček snědl párek určený za svíčku, panička to zachránila a měla jsem svíčku sýrovou. Byla to dobrota, sice mě od ní ještě zdržovali, kvůli focení, ale pak už mi nic nestálo v cestě, pokořila jsem ho v rekordním čase. Ještě pak brebtali něco jako, že už jsem velká, tak ať se podle toho chovám. Asi měli na mysli tu okousanou hadici dopoledne na zahradě?
17.5.2009_Svod na Knížecím rybníku
Ráno jsem dostala obojek, tak už jsem se nadšeně motala všem pod nohy, protože jsem věděla, že se někam jede. Že to bude taková pecka to jsem nevěděla. Přijeli jsme na místo, kde to byl samý howavart a ke všemu tam byli ségry a bráchové. Battrey, Berenas, Baila, Belvien a Brianny. My lítali úplně co to šlo. Tedy bráchové klobouk dolů vy jste pořádně narostli. Taky tam byla máma Asta, ta nás s nadhledem pozorovala z bezpečné vzdálenosti, abychom na ni v našem běsnění nešlápli. Táta Hugo tam byl taky, ale toho jsme nějak nezvádli vidět. Pak jsme šli do kruhu, panička byla nervózní jak sáňky v létě, nechápu proč, mě se tam líbilo, měla si dát piškot na nervy. Prohlédli mě měřím 65 cm a mám nestandardně nesené ucho. Protože mě mají rádi a hodně mě za ním drbou, než se připravit o mazlení to radši budu vypadat jak "Fido". Svod jsme zakončili společným focením a hrou. Loučení už proběhlo rychle a každý jsme věděli, kam přesně patříme, rychle do auta a domů. Tak zase příště :-)
http://fotoalba.centrum.cz/photos.php?aid=1929794&row=w%3Dal%26uid%3D9984792%26sort%3D1%26onpage%3D24%26page%3D1
Tak jsem byla po dlouhé době na cvičáku v Polné, hned na parkovišti už jsem v autě kňučela a chtěla ven. Přibyli nová štěňata ze školky, hned jsem jim vysvětlila, že už jsem dospělá fena a oni jsou ti, kteří budou poslouchat. Panička mi ale k tomu nedala moc příležitostí, musela jsem si nakonec prcky v klidu očichat a nechat je na pokoji. No nic však já jim to ještě ukážu, taky jsem si tím prošla, tak nevím, proč oni by neměli :-)
Tak jsem byla po dlouhé době na cvičáku v Polné, hned na parkovišti už jsem v autě kňučela a chtěla ven. Přibyli nová štěňata ze školky, hned jsem jim vysvětlila, že už jsem dospělá fena a oni jsou ti, kteří budou poslouchat. Panička mi ale k tomu nedala moc příležitostí, musela jsem si nakonec prcky v klidu očichat a nechat je na pokoji. No nic však já jim to ještě ukážu, taky jsem si tím prošla, tak nevím, proč oni by neměli :-)
Větší problém ale nastal s počasím, bylo mi ukrutné teplo, i když jsme se přemístili do stínu, bylo to v mém kožichu děsné. Panička na mě brala ohled, takže jak to bylo možné nechala mě odpočívat, jen jsem od nás musela odhánět dotěry, kteří měli krátké kožichy a vedro snášeli podstatně lépe. Po dlouhé absenci na cvičáku jsem nic nezapomněla a paničce jsem dělala jen samou radost, jako ostatně vždy.
Panička ráno nechtěla vstávat, tak jsem se zabavila sama, nejdřív jsem chvíli louskala lískové ořechy, které máme doma na ozdobu. Pak jsem šla dál na průzkum, ha pytel s odpakama, a jak to voní, ale abych neudělala doma binec, tak jsem ho táhla ven na zahradu, no trošku jsem utrousila, ale jen to co se nedalo sežrat. Usalašila jsem se s pokladem uprostřed zahrady, a ztresala to. Panička mě ale vystopovala, řekla mi že jsem prase a musela všechno posbírat a uklidit, ale určitě měla špatné svědomí, že mě nechala ráno dlouho samotnou, tak už se pak nezlobila. Ještě se mi pak podařil ukořistit poslední bezprizorní chlebíček ze stolu, páníček měl svátek tak se slavilo, to mě ale panička zahlédla, ale už jsem ho nepustila a rychle slupla.
Páníček dovezl nové přírůstky na zahradu a protože asi neví kam je zasadit, tak mu pomáhám, jeden den donesu květináč se stromkem do přední části zahrady - nelíbí se mu to a vyhubuje mě. Druhý den ho tedy dovleču ke studni - zase se mu to nezdá a zase mi vynadá. Já se na to taky můžu pěkně vybodnout, ať si to teda zasadí sám, když je tak chytrej. Jeden se snaží a pořád je špatnej.
Jeli jsme na cvičák - s páníčkem, panička má na noze něco divnýho bílýho, děsně pajdá a pořád chce abych ji uhýbala z cesty. Paníček si vzal nepomokavou obuv (alespoň o tom byl přesvědčen), hromadu piškotů a jelo se. Bohužel jsem byla zklamaná, výcvik se nekonal, páníček viděl moje zklamání, tak zastavil na kraji Jihlavy u rybníka a šli jsme alespoň na procházku, jak jsme se vzdalovali od auta, přibližovali jsme se k domovu, tak jsme se rozhodli, že dojdeme až domů. Trochu se nám to zkomplikovalo, když se nám do cesty postavilo pole. Páníček ovšem nezaváhal a pustil se skrze něj. Domů jsme dorazili totálně zmáchaní, špinaví a zmrzlí. Panička se lekla, že jsme se někde nabourali, že jsme bez auta. Páníček je ovšem nezmar, takže po nastartování životních funkcí jsme se spolu pro auto vrátili.
Paničce konečně sundali tu bakuli z nohy a tak jsme vyrazili na vycházku, jela jsem čumákem lesem jak motorová myš. Tím to ovšem neskončilo, jelo se na koně. Vzali mě sebou abych se trochu víc protáhla, no ze začátku jsem myslela, že to otočím a půjdu domů, kdyby na mě panička pořád nevolal, tak jsem to udělala. Páníčci ovšem neběhali, takže jsem v pohodě funěla Argovi za zadkem, bylo dusno, tak jsem si odpustila veškeré šmejdění v keřích a šetřila síly. Na kopci jsme udělali čelem vzad a jelo se domů. Tam mě čekalo masíčko - jen kdyby na mě nešetřili a tu konzervu mi dali celou a ne po takových troškách.
Tak jsem asi trochu přestřelila, v noci jsem byla hrozně zvědavá a vlezla jsem paničce do kabelky, to mi nestačilo, tak jsem si jí vynesla ven na zahradu. Nejdřív vypadal na infarkt páníček, panička vzápětí. Trošku jsem prolistovala diář a peněženku jsem tedy jen vyndala, rozkousala jsem pak už jen kapesníčky. Vypakovali mě ven a vypadá to, že budu nocležníkovat nějakou dobu na zahradě, než se na to zapomene.
Tak jsem zakončila můj první rok života a tady pokračuji dál:
FOTOGALERIE:
Anička a Maruška | 
Zde hledá
Ahoj Beyra,
zdraví ťa nevlastná sestra Aranea Krumlovské podzámčí. Bývam v SR, v Žiline. Tvoje stránky sú veľmi príjemné a pekné, prečítali sme ich jedným dychom. Želáme ti nádherný život v kruhu tvojej skvelej smečky a že si tu vždy budeme môcť prečítať, čo máš nového a ako sa ti darí.
Maj sa moc fajn.